Spousta zřizovatelů, málo řízení

Zřizovatelé škol hrají ve vzdělávacím systému obrovsky důležitou roli: vybírají ředitele, hodnotí a podporují jeho práci. Vzhledem k odbornosti úkolů pochopitelně potřebují expertnost a kapacity. To však dnešní roztříštěný systém nepodporuje.

Dvě třetiny (2280) škol zřizují obce do 5 tisíc obyvatel. V nich téměř nikdy nemají odbor pro správu škol. Snižuje se tak pravděpodobnost, že mají experta, který rozumí potřebám ředitelů a dokáže je odbřemenit od administrativní práce (např. převezme správu IT). Zřizovatelé by navíc měli umět i využívat nástroje pro hodnocení a odměňování ředitelů, aby se zlepšovala kvalita výuky (motivuje k práci s učitelským sborem, sleduje vzdělávací plány pedagogů apod.). Ani to se ale často neděje.

Velké množství zřizovatelů brání vyšší kvalitě škol. V kontextu Česka není realistické, abychom měli přes dva tisíce expertů na výběr ředitelů a jejich podporu v pedagogickém vedení školy, zejména v úlevách od administrativy. Roztříštěný systém se navíc prodražuje.

Malí zřizovatelé mají na žáka o polovinu větší náklady než početnější obce a města

Malé obce jako zřizovatelé škol finančně trpí. Menší počet žáků jim nezajistí dostatek prostředků od státu, škola je pro ně proto drahá. Obce s méně než 1000 obyvateli financují školy průměrně částkou 25–28 tis. Kč na žáka, zatímco obce nad 5000 obyvatel vydávají na žáka průměrně 10 tis. Kč (PAQ, 2024).

Finanční neefektivitu potvrzuje studie VŠE (Fischer, Mazouch, 2024), která vyčíslila úspory zřizování škol ve větších celcích (1200 žáků ve školách a více) škol na statisíce korun měsíčně.

Politické směřování k tzv. štíhlému a efektivnímu státu nenapovídá tomu, že by se v budoucnu měly prostředky pro malé zřizovatele navyšovat. Spíše se budou zřizovatelé motivovat ke spoluzřizování škol (DZ MŠMT 2023–27, Klíčová aktivita G.2.2 Úprava modelu financování regionálního školství tak, aby více podporovalo spojování ředitelství). Jde o to, aby se nepedagogické činnosti a správa škol neřešily v rámci částečných úvazků nebo se nežádalo o deset dotací pro deset škol.

Malé školy mají podobné problémy jako malí zřizovatelé

Základní školy v Česku můžeme rozdělit do tří typů podle počtu žáků ve školách a třídách, popř. způsobů organizace výuky. Malotřídní školy tvoří téměř třetinu všech základních škol (30 %) a chodí do nich 5 % všech žáků. Neúplných (tedy pouze prvostupňových) škol je celkem desetina a starají se o 3 % žáků. Úplných škol je zbylých 60 % a vzdělává se v nich 90 % žáků.

Menší a zároveň méně naplněné školy jsou drahé pro stát i obce, protože v nich za jednoho žáka platí v průměru o 16–18 tis. Kč více. Finance od státu závisí na velikosti třídy i školy a platí, že malotřídní, neúplné a podlimitní úplné ZŠ jsou pro stát dražší než úplné naplněné školy, protože se v nich musí hradit učitelé, pomůcky a další výdaje pro menší počet žáků.

Velké školy pochopitelně od státu vyžadují větší objem peněz, ale rozdělením mezi žáky jsou finančně výhodnější. Navíc si mohou dovolit častější dělení žáků (angličtina na dvě skupiny), protože mají vyšší počet financovaných hodin výuky podle tzv. PHmax (maximální počet hodin financovaných státem). Podrobněji systém popisuje metodika MŠMT.

Nevýhody fragmentace se schází u financí a kvality výuky

Menší zřizovatelé musí na jednoho žáka ve škole vynakládat více financí. Státní finance nedokážou pokrýt výdaje za energie, opravy, údržbu, licence, internet, telefony, odpady, právní služby, pravidelné revize, správu ICT, zajištění akcí nebo GDPR.

Málo naplněné školy jsou proto náročné pro rozpočty obcí. Každý žák ve škole s 10–15 žáky na třídu stojí obec o 13 tisíc Kč více než ve školách s naplněnými třídami o 21–24 žácích.

Velikost zřizovatele může limitovat také zlepšování kvality a podmínek výuky. Na pracně nasmlouvaného školního psychologa nemusí být v rozpočtu malých obcí vždy dostatek prostředků. Školy se u malých zřizovatelů nemohou opřít o úřednický aparát pro pomoc s účetnictvím nebo správu projektu. Zátěž tím pádem dolehne na ředitele a ten se nemůže naplno věnovat rozvoji výuky (hospitace, plány vzdělávání pedagogů, vlastní rozvoj ve vedení učitelů apod.).

Řešení: Školy a obce lze propojovat, žádná instituce se přitom nemusí rušit

Stále více skloňovaným pojmem bude v budoucnu Školská právnická osoba (ŠPO). Vznikne po domluvě obcí při příležitosti zřízení svazkové školy. Obce se dohromady domlouvají na kompetencích pro řízení školy (výběr ředitele – každá obec má v komisi člena) nebo jejím rozpočtu. Výsledkem je celek zahrnující jednu nebo více školních budov, učitelé mají smlouvu s jedním subjektem apod.

V případě podlimitních malotřídních či prvostupňových škol je svazkování ideálním modelem pro dohodu obcí a spoluvlastnictví školy tak, aby děti měly vůbec nějakou školu k dispozici a její provoz nezruinoval rozpočty. U poloprázdných úplných ZŠ (zranitelné ve státním financování) může být svazkování cestou k naplnění tříd.

U všech typů škol dojde navíc k racionalizaci nákladů na jejich provoz (IT, účetnictví, správa budov, úklid atd.) a možnosti sdílet pedagogické kapacity (učitelky, psychologové, speciální pedagožky) mezi školami.

Svazek 11 institucí (MŠ, ZŠ, ZUŠ) ušetří sdílením činností 2,6–3 mil. Kč. Větší svazek o 31 institucích přinese úsporu 6–7 mil. Kč, uvádí studie J. Fischera a P. Mazoucha.

Bez ŠPO se samozřejmě obejde obec, která chce spojovat školy pod jedno ředitelství pouze na svém území.

Data a zkušenosti se svazkovými školami hovoří o mnoha pozitivech

M. Běťáková (2021) získala názory od více než poloviny aktérů zřizujících svazkové školy. Nejčastěji zmiňovaná pozitiva byla:

• ekonomická výhodnost v provozu školy (ekonomika, účetnictví, úklid atd.),
• možnost zajištění vyšších kapacit učitelů i podpůrného pedagogického personálu (spec. pedagogů, psychologů),
• zvýšení spolupráce obcí v regionu,
• snadnější získání dotačních prostředků na investice do školské infrastruktury.

Konkrétní příklad, jak u svazkování škol dochází k úsporám, nabízí škola v údolí Desné na Šumpersku (svazek Petrov, Sobotín, Rapotín). Starosta Petrova si chválí snížení nákladů na provoz školy. Mohli díky němu pořídit svazkový autobus, kterým rozvážejí děti podle potřeby, například i na tělocvik, do moderní haly. Díky vyššímu počtu žáků školy dosáhnou na dotace, nekonkurují si a naplněnost tříd lze udržet na 20 žácích na třídu. Současně i v takto malých školách učí kvalifikovaní učitelé, neboť se mohou pohybovat mezi třemi pracovišti. Další výhodou je, že si školy nekonkurují a nepřetahují si žactvo.

Ideální správa školství zahrnuje celé regiony

Z domácí dobré praxe i zahraničních zkušeností vyplývá, že předpokladem pro zlepšování výsledků vzdělávání a zajištění rovných příležitostí pro všechny děti je zavedení místní školské správy. Ta by se dle nejlepší dobré praxe - podobně jako svazkové školy - měla na území celého regionu věnovat pedagogické i administrativní správě škol. V ideálním případě jde o:

• zajištění pedagogického leadershipu na svém území (např. zajištění výběru, hodnocení a strategického vedení ředitelů škol i podpory učitelů),
• minimalizaci nepedagogické zátěže ředitelů, včetně možnosti vzdát se právní subjektivity školy (tedy např. převedení správy účetnictví, zajištění IT služeb, správy budov na administrativní ředitelství školy či zřizovatele škol),
• opatření zaměřená na rovné šance ve vzdělávání (např. zajištění služeb psychologů, speciálních pedagogů či propojení se sociálními a dalšími službami),
• synergii s ostatními veřejnými službami v území (např. spolupráce s dalšími úřady).

Nejoptimálnější předpoklady pro zajištění efektivní místní školské správy dále jsou:

• působnost na správní obvodu, který odpovídá existujícímu správnímu členění státu - ORP nebo několika ORP, maximálně do velikosti okresu,
• 100% pokrytí všech škol v daném správním území i v celé ČR,
• ideální počet škol, které jsou takto spravovány, mají celkový počet 5 000 až 20 000 dětí a žáků.

Tyto návrhy vychází z dostupných dat i analytických podkladů jsou ideálním cílovým stavem budoucí správy v mateřských a základních školách v regionech v ČR.